Profesoři v historii školy
Profesorů se na škole vystřídalo opravdu mnoho. Neměli bychom zapomínat na jména těch prvních osmi průkopníků, kteří se zasloužili o šíření vzdělanosti mezi studenty našeho kraje. Ředitel Zikmund Horváth se tehdy opíral o své kolegy: Antonína Kolovrátka, Karla Vystrčila, Bohdana Ptáčka, Františka Veselého, Josefa Dufka, Josefa Fajtu a Jana Mašína. Někteří učitelé se na škole rychle střídali – byli povoláni na prezenční vojenskou službu a z ní se nevrátili na původní působiště, nebo je úřady umístily jinam apod. Už v prvních letech však do učitelského sboru přibyly také „stálice“, které své místo dlouhou dobu neopustily. Teprve od školního roku 1920/1921 se na velkomeziříčské reálce setkáváme také s ženami učitelkami.
Hlavní snahou učitele je předat své vědomosti a zkušenosti dál. Mimo školní lavice se tak dělo dvojím způsobem. Buď publikováním statí v příslušných odborných časopisech, nebo veřejnými přednáškami. Ty byly rovněž součástí osvětové činnosti. Pořádaly se několikrát za rok, byly koncipovány přístupně pro širokou veřejnost a podílely se na rozšiřování moderních poznatků z různých vědeckých oblastí mezi obyvatele Horácka. Další oblastí, v níž se členové profesorského sboru hojně angažovali, byla práce v různých uměleckých a vzdělávacích spolcích.
Na začátku školního roku 1914/1915 došlo k ráznému omezení výuky – byl snížen počet vyučovacích hodin, doba výuky, některé předměty byly pro mimořádnou situaci zrušeny úplně. Příčinou restrikcí byl jednak válečný nedostatek uhlí, hlavně však povolání některých profesorů na frontu. Část z nich byla v průběhu bojů činné vojenské služby zproštěna, ale náš ústav dal válce také oběť nejvyšší – mladý profesor matematiky a geometrie Julius Dolník zahynul v roce 1914. Z této doby najdeme v úředních dokumentech záznamy o výjimečných termínech maturit. Na jejich složení dostávali žáci 4. ročníků čtyřtýdenní dovolenou, po které se opět vraceli do zákopů, 38 z nich však už nestačilo nabytých znalostí využít.
Fašistická okupace postihla velkomeziříčský ústav hned 18. března 1939, kdy ho (byť jen nakrátko) obsadilo říšské vojsko. V roce 1944 zabrala II. poschodí gymnaziální budovy německá dívčí střední škola a na začátku roku 1945 sem zase přišli vojáci. Tělocvičná jednota Sokol tehdy zapůjčila škole svůj kinosál, aby mohlo být zajištěno alespoň provizorní vyučování. Během války bylo postupně totálně nasazeno 13 profesorů, a tak se v závěrečných válečných letech výuka uskutečňovala často velmi nárazově. Vedle Židů opouštěli školu také nejstarší chlapci, jejichž rodiče se přihlásili k německé národnosti. Smrt dvou profesorů (Jaroslava Novotného, Bedřicha Krejčího) a bezmála čtyř desítek mladých mužů a dívek je nejkrutější daní, kterou si od reálného gymnázia válka vybrala.
Po válce profesorský sbor napjal všechny síly k tomu, aby byl co nejdřív obnoven normální chod školy. V letech 1946–1948 byl sbor posílen o nově příchozí členy. Obrat ve společnosti vyvrcholil roku 1948, ale školské reformy a výrazná politická hlediska se naplno začaly uplatňovat začátkem padesátých let. Část učitelů byla z různých důvodů režimem pronásledována a většinou tito lidé museli gymnázium opustit. Jen někteří z nich se dožili rehabilitace. Stále běžné bylo také přesouvání pedagogických sil na jiné ústavy nařízeními Zemské školní rady v Brně, později Krajského národního výboru v Jihlavě, což se omezovalo až v šedesátých letech.
Od sedmdesátých let se nejprve jazýčky vah ukazující zastoupení mužů a žen v profesorském sboru vyrovnávají a poté přiklánějí na stranu ženského elementu. Mimo to se objevuje tendence přibírat do učitelského kolektivu vysokoškolsky vzdělané pedagogy, kteří jsou zároveň absolventy velkomeziříčského gymnázia. Poslední desetiletí s sebou přineslo nejen omlazení sboru, ale i hledání nových forem práce se studenty a nové nároky na nasazení a fundovanost. Gymnázium si průběžně udržuje vysokou aprobovanost učitelů.
Dagmar Handová Navrátilová
(Zpracováno podle příspěvku Štindlová B., Navrátilová D.: Minulost z pramenů v publikaci: Almanach – 100 let Gymnázia ve Velkém Meziříčí, Velké Meziříčí 1999.)
